Blíží se Vánoce, svátky narození Ježíše Krista, a s nimi se naskytuje příležitost zamyslet se nad tímto klíčovým okamžikem křesťanské teologie – vtělením Boha do lidské podoby. Kristus, Boží syn a Bůh samotný se narodil v Betlémě jako malé dítě. Tato myšlenka vzbuzuje mnoho otázek a nevole, zejména mezi židovskou a muslimskou komunitou, které boží vtělení z principu odmítají.
Ježíšů status v církvi
Ježíš je dnes v hlavních křesťanských proudech považován za Božího syna a Boha samotného, druhou osobu Nejsvětější trojice. Nebylo tomu tak ale vždy a o Ježíšovo božství se v Církvi vedly spory až do Prvního nikajského koncilu, který se konal v roce 325 n.l.
Arius a jeho přívrženci zastávali názor, že Kristus není Bohem, ale prvním a nejdokonalejším stvořením Boha Otce. Pravověrní křesťané naopak trvali na tom, že Kristus je plně Bohem i plně člověkem. Tento názor nakonec zvítězil a Arius byl exkomunikován. Zde byl položen základ definice Boží trojjedinosti tak, jak ji chápe většina křesťanských církví dodnes.
Problém vtělení z pohledu židů a muslimů
Kořenem odmítnutí Kristova Božství v židovství a islámu je představa Boha jako absolutní, neohraničené, všemohoucí a nekonečné entity, která nemá počátek ani konec.
Někdo nebo něco co nemá původně žádnou formu, žádný tvar, něco nepopsatelného, nevyjádřitelného, co je nade vším. Nekonečně potentní, pro člověka nepochopitelná tvůrčí síla.
Podle tohoto pohledu nemůže Bůh vstoupit do svého stvoření jako omezená bytost, natož jako bezbranné dítě narozené v chlévě. Tato myšlenka je pro židovskou a muslimskou teologii nejen nelogická, ale také rouhačská.
Logika vs. lidské představy o Bohu
Klíčovým pravidlem introspekce je rozlišování mezi realitou a našimi představami o ní. To platí i o Bohu. Lidská mysl je limitovaná a její představy o Bohu jsou jen modely, které nemusí odpovídat skutečnosti.
Židovská a muslimská koncepce Boha není ve své podstatě odlišná od křesťanského pohledu na Boha Otce. Problém vzniká v okamžiku, kdy Kristus tvrdí, že je Bohem. Jak je možné, že Bůh, který je nade vším, může být zároveň součástí stvoření?
Paradox všemohoucnosti
Židé a muslimové trvají na tom, že Bůh je všemohoucí. Ale zároveň tvrdí, že „Bůh nemůže mít syna,“ „Bůh se nemůže stát člověkem“ „Bůh nemůže zemřít“ atp. Tato argumentace je vnitřně rozporná. Pokud je Bůh všemohoucí, pak může cokoliv – tedy i vstoupit do svého stvoření a stát se jeho součástí. Pokud by to nemohl udělat, není všemohoucí.
Křesťanská logika je zde jasně konzistentní: Bůh může vše. Tedy i může trpět, může zemřít, a může také vstát z mrtvých. Tato myšlenka je nejen logická, ale dává i hlubší smysl v kontextu Boží lásky ke stvoření.
Bůh není omezen tím, že si musí vybrat jenom jednu možnost, on může realizovat všechny současně, pokud chce. Pokud by byl Bůh výhradně “nade vším”, pak by byl touto vlastností omezen, nemohl by být součástí svého stvoření a tím byl nebyl všemohoucí.
Bůh je tedy současně všude i jenom někde, je mimo čas i prostor, ale současně je i v čase a prostoru. Není omezen žádnými našimi omezenými představami, dokonce není omezen ani svou vlastní všemohoucností a všudypřítomností. Dokonce není omezen ani neomezeností.
Fakt, že je Kristus Bohem není proti logice boží existence, ale naopak přesně v souladu s ní. Naopak teologická “logika” židů a muslimů je iracionální a povrchní, protože se neustále dostává do rozporu sama se sebou.
Intuitivita vs. kontraintuitivita
Odmítnutí Božího vtělení je intuitivní – odpovídá přirozenému lidskému cítění. Ale intuice je často zavádějící a iracionální. Většina pravd vědecké i teologické povahy je kontraintuitivní – odporuje našim představám, ale přitom je logická a pravdivá.
Stejně jako lidé kdysi věřili v placatou Zemi, protože to odpovídalo jejich přirozenému vnímání, chápání a cítění, tak i dnes mnozí odmítají Boží vtělení, protože je to v rozporu s jejich intuitivním chápáním. Striktní logika však říká něco jiného: Boží vtělení není v rozporu s logikou Boží existence, naopak je s ní v dokonalém souladu.
Závěr
Pochopení Božího vtělení vyžaduje schopnost překonat lidskou intuici a přijmout hlubší logický pohled na věc. Bůh není omezen našimi představami ani svou vlastní všemohoucností. Pokud je skutečně Bohem, pak je schopen být součástí svého vlastního stvoření bez toho, aby přestal být Bohem. A to je základní myšlenka Vánoc.
