Úvod
Myšlenka tohoto článku vznikla na základě komentáře na sociálních sítích, ve kterém dotyčný vyjádřil podiv nad tím, že se snažím pronikat k podstatě věcí a zároveň zůstávám katolíkem, když učení katolické církve je podle něj v rozporu s Biblí. Samozřejmě mi hned bylo jasné, že jde o zastánce protestantského principu Sola Scriptura.
Ve skutečnosti není katolická strana ta, která by zde „klouzala po povrchu“. Přímý pohled na historické a logické souvislosti totiž ukazuje pravý opak.
Co je Sola Scriptura?
Sola Scriptura, latinsky „pouze písmo“, je protestantský princip, podle kterého je jedinou závaznou autoritou pro křesťanský život pouze Bible. Tento princip se vymezuje proti katolickému pojetí, podle něhož je zdrojem víry nejen Bible, ale také církevní tradice a učení magisteria, tedy uřadu katolické církve, který určuje obsah víry.
Myšlenka Sola Scriptura se poprvé objevuje u anglického teologa Johna Viklefa ve 14. století, ale její hlavní popularizaci přinesl Martin Luther v 16. století. Od té doby se stala hlavním principem mnoha protestantských denominací.
Historické souvislosti vzniku Sola Scriptura
Tento princip vznikl jako přímá reakce na stav středověké katolické církve, která byla v té době zatížena korupcí a mocenskými ambicemi kléru. Reformátoři, jako byl Luther, reagovali radikálně a odmítli nejen církevní zneužívání moci, ale i samotnou církevní tradici jako zdroj pravdy. Tento krok byl z lidského hlediska pochopitelný, ale z logického, racionálního a teologického hlediska problematický.
Jednalo se o totiž typickou přehnanou reakci, kde se jeden extrém (přílišné rozbujení církevní tradice) kompenzoval opačným extrémem (naprosté odmítnutí církevní tradice). Protestanti odmítli církevní tradici zcela, ale tím paradoxně odmítli i tu část církevní tradice, v rámci které bylo kanonizováno Písmo svaté.
Bible jako produkt církevní tradice
Bible, jak ji známe dnes, vznikla v rámci církevního procesu (tradice), který trval stovky let. Nový zákon nebyl kanonizován dříve než ve 4. století n. l., a do té doby existovalo mnoho různých spisů, z nichž některé byly později zařazeny mezi apokryfy. Proces formace biblického kánonu byl součástí církevní tradice a protestantské odmítnutí této tradice je v přímém vnitřním rozporu s autenticitou Bible.
Pokud protestant považuje Bibli za Boží slovo, musí nutně uznat také procesy, které vedly k její formaci – tedy církevní tradici. Odmítnutí tradice totiž logicky v konečném důsledku musí nutně vedl k odmítnutí samotného kánonu Bible a naopak.
Logická nesoudržnost Sola Scriptura
Protestantské vytržení Bible z církvení tradice je vnitřně rozporné. Pokud platí princip Sola Scriptura, kdo je ten, kdo rozhoduje, které texty jsou inspirované Bohem a které ne? Rozhoduje o tom Martin Luther, nebo církev, kterou založil samotný Kristus a které dal autoritu rozpoznat a chránit biblický kánon?
Protestantský přístup nemá žádné racionální opodstatnění, protože si z reality vybírá selektivně pouze to, co se mu hodí, bez ohledu na logiku.
Další problém vychází z individuálního výkladu Písma. Dnes existují tisíce protestantských denominací, které se v mnoha podstatných bodech liší, přestože se všechny opírají o stejnou Bibli. Tento chaos je důsledkem absence jednotné tradice a autority pro teologický výklad.
Emoční kořeny protestantské reformy
Na hlubší úrovni je princip Sola Scriptura založen nikoliv na racionální analýze, ale čistě na emocích. Je to čistě emoční výkřik, což lze snadno zjistit za použití jednoduché racionality a kritického myšlení.
Na hlubších úrovních pak lze za tímto principem vidět morální pýchu. Reformátoři jako Luther nebo Hus se nepřímo stavěli do role morálně nadřazených lidí, kteří se cítili být lepší, než zkažený a zkorumpovaný klérus.
Jejich “morální a teologická revoluce” však nepřinesla žádné pozitivní plody, jako například u svatého Františka z Assissi. Tento světec totiž nekritizoval zkažený svět, neukazoval na druhé, ale začal sám od sebe. Luther, Hus a další reformátoři a moralisté především ukazovali na nemorálnost druhých, kléru a církve, ale sami sebe z toho jaksi vynechali, protože se považovali za jakési morální soudce. Jejich ovocem pak bylo rozbití jednoty církve, schizma, boj, animosita a chaos, které trvají dodnes.
Protestantská reformace tak ve skutečnosti přinesla více zmatků a problémů, než kolik jich odstranila.
Závěr
Protestantismus a jeho princip Sola Scriptura nejsou opřeny o racionální argumentaci, ale spíše o přehnanou emoční reakci na korupci a rozbujelost středověké Katolické církve. Kritická analýza snadno ukazuje, že Bible a církevní tradice jsou neoddělitelně propojené a vzájemně závislé a jejich oddělení vede k nekontrolovanému teologickému chaosu.
